Vyprovázení

Ležela jsem na rozcestí v cizích svatebních šatech a hlídala si dech, aby se mi nezvedal hrudník. Ves odcházela k domovům a zpívala mi pohřební píseň; hlasy slábly mezi poli. A u mezního kamene, pár kroků ode mě, stál muž, kterého nikdo z nich neviděl.

Nesměla jsem se pohnout. Dokud na mě z cesty dohlédnou, jsem mrtvá — tak to přikázali. Mrtvá nekašle, mrtvá se netřese, mrtvá nevstane a neuteče. Bláto prosakovalo vypůjčenými šaty a studilo mě do zad, pod jazykem mě tížila mince a srdce mi tlouklo tak hlasitě, že jsem se bála, aby ho ten u kamene neslyšel.

Nepohnul se, co jsem tam ležela. Stál zády k vsi, tváří ke mně, ruce volně podél těla. Mlha, která se táhla od brodu, se mu vyhýbala — obtékala ho jako kámen v řece. Do očí jsem mu ve tmě neviděla. Věděla jsem jen, že se dívá na mě. Celou dobu. Ani jednou se neohlédl za těmi, kdo mě sem položili.

Zpěv za poli se zlomil a ztichl. Zůstal vítr a jeho pohled.

Ještě v poledne jsem měla jméno a místo u stolu.

Pak si pro mě přišli do tetina domu, odvedli mě do stodoly, kde na mlatě čekala celá ves, a žrec Stojan mi přede všemi rozhrnul výstřih košile.

„Tady,“ řekl a ukázal jim to. Místo pod mým levým klíčkem, velké sotva jako palec. Kůže je tam šedá a studená, nikdy nezhnědne, nikdy nezčervená. Schovávám ho, co si pamatuju — a co si pamatuju, vím, že si ho jednou někdo všimne nahlas.

„Znamení Navi,“ řekl Stojan. Nav — tak se u nás říká tomu, co je pod kořeny. Světu, kam odcházejí mrtví, když se jim dozpívá. „Nosí v sobě kus toho světa. A ten kus k sobě volá děti. Proto hoří horečky. Proto se od žní kope za vsí.“

Vzal jehlu, kterou celou dobu držel v prstech tak, aby ji všichni viděli. „Mrtvé maso nekrvácí,“ řekl a bodl.

Necítila jsem to. V tom místě jsem nikdy necítila nic. Jehla vyšla ven suchá, bez jediné kapky, a stodola vydechla jedním hrdlem.

Hledala jsem očima Brana. Stál u vrat, můj snoubenec, muž, který mi o dožínkách vplétal do vlasů klasy a říkal, že do jara budeme mít vlastní střechu. Díval se na svoje boty. Nezvedl hlavu, ani když jsem řekla, že jsem té noci spala doma. Ani když jeho matka přitakávala nejhlasitěji z celé stodoly.

Protože svědky měli. Mlynářka odpřisáhla, že mě o půlnoci viděla stát pod okny, za kterými se potil horečkou její nejmladší. Stála prý venku v bílém, dívala se dovnitř a usmívala se. Já tu noc spala vedle tety Ljuby, tělo na tělo pod jednou peřinou, a odpřisáhla bych to před kýmkoli. Jenže mlynářka přísahala taky — a její malý hořel dál. Danko. Kluk od mlýna, který mi ještě v létě nosil ryby výměnou za písničky a kterému už čtvrtý den neklesala horečka.

Teta plakala do šátku a neřekla nic. Ne proto, že by žreci věřila. Měla v domě vnoučata.

Nezabili mě. Označenou zabít se nesmí — to, co v ní bydlí, by zůstalo ve vsi. Místo toho mě vyprovodili. Vyprovázení znamená, že ti vystrojí pohřeb zaživa: ženské mě umyly jako nebožku, oblékly do svatebních šatů, protože dívka, která odchází bez muže, odchází jako nevěsta, a vložily mi pod jazyk minci na cestu. Za soumraku mě položili na rozcestí k meznímu kameni, kde si Nav bere, co je jí psáno. A odešli s písní, se kterou se odchází od hrobu.

Proto jsem neutekla, když zpěv utichl. Nebylo kam. Kdybych se vrátila, dokončili by to kamením — návrat by byl důkaz. A ten kus cizího světa pod mým klíčkem… celý život o něm mlčím a celý život ho nosím. Jestli mi ho někdo dal, chtěla jsem konečně vědět kdo. I kdybych se to měla dozvědět od toho, co si pro mě v noci přijde.

Tma dolehla na pole. A muž u kamene naklonil hlavu — první pohyb za celý večer — a vykročil ke mně.

Bláto pod jeho kroky nemlasklo.

Zastavil se nade mnou a chvíli si mě prohlížel, jako se prohlíží cizí pole. „Vstávej,“ řekl. Hlas měl hluboký a suchý. „Nastydneš si na vlastním pohřbu.“

Posadila jsem se dřív, než jsem se stačila rozhodnout, jestli chci. Před tím hlasem se nedalo ležet. Vyplivla jsem minci do dlaně a natáhla ji k němu, protože jsem nevěděla, co jiného se nabízí tomu, co si přijde.

Nevzal ji. „Schovej si to. Tam, kam tě poslali, mince neplatí.“

„Kdo jste?“ Hlas mě poslechl až napodruhé.

Neodpověděl. Obcházel mě pomalu dokola a prohlížel si dílo mé vsi: rozpuštěné vlasy, svatební šaty, bosé nohy v blátě. „Svatební šaty,“ řekl. „Pohřební píseň. Mince pod jazykem. Kdo vás naučil, že Nav bere nevěsty?“

„Žrec —“

„Žrec.“ Zopakoval to slovo tak, že jsem věděla, že já už ho nikdy nevyslovím se stejnou vážností. „Nav si nevěsty nežádá, děvče. Nikdy nežádala. Vstaň a běž domů.“

Vstala jsem. Mokré šaty na mně visely těžké jako druhé tělo a kolena jsem měla ztuhlá zimou. „Nemám domov. Položili mě sem. Když se vrátím, dokončí to kamením.“

Mlčel. Vítr mi tiskl látku k zádům a já poprvé v životě stála na dva kroky od někoho, z koho nešel žádný dech.

„Tak si najdi jinou ves,“ řekl a otočil se k vrbě u brodu.

„Umírají tam děti!“ Vyletělo to ze mě hlasitěji, než jsem chtěla, a ticho to sneslo špatně. „Žrec říká, že kvůli mně. Jestli je to pravda, chci vědět, proč zrovna já. A jestli to pravda není, tak tam zůstalo něco, co bude zabíjet dál — a všichni budou spát klidně, protože zlo přece leží na rozcestí.“

Zastavil se. Stál ke mně zády dost dlouho na to, abych stihla napočítat vlastní srdce do desíti. Pak se otočil, šel ke mně, a já pochopila, proč se mu vyhýbá mlha. Všechno se mu vyhýbalo. Došel blíž, než stojí cizí muž u cizí ženy. Nevoněl potem ani kouřem jako muži z naší vsi. Voněl zemí po dešti a mrazem.

„A jestli to pravda není,“ řekl tiše, „tak ti někdo vystrojil pohřeb, protože se mu to hodilo.“

Zvedl ruku. Pomalu, abych viděla, co dělá — a já přesto neuhnula, což dodnes neumím vysvětlit. Dva prsty mi přiložil pod levý klíček, přesně na to místo, skrz mokré plátno. Bez hledání. Bez zaváhání. Odpoledne to místo ukázali celé stodole. Jenže on ve stodole nebyl a přes mokré plátno není vidět nic. A to místo, které necítilo jehlu, ucítilo jeho. Teplo. Měl teplé prsty, jediné teplé na celém rozcestí, a mně z toho tepla sjel třes až do kolen.

„Pořád studí,“ řekl. Spíš sobě než mně. „Po tolika letech pořád studí.“

„Odkud —“

Spustil ruku a odvrátil se, jako bych se zeptala na něco neslušného. U brodu zapraskala stará vrba a její kořeny se rozestoupily do tmy jako dveře.

„Tak pojď, nevěsto,“ řekl do té tmy. „A drž se u mě. Co ti cestou vezmou, to už ti nikdo nevrátí.“

„Nevěsta dostane otázku,“ řekla jsem a vykročila za ním. „Já dostala minci pod jazyk. To slovo si nechte.“