Dvoje dveře

Silas ji postavil do rohu za nosnou zeď — do jediného místa v bytě, kde nebyla přímka od dveří — a přitiskl jí do dlaně klíče od auta.

„Až to začne, jdeš oknem na střechu loděnice. Odtamtud po žebříku dolů a doleva. Nečekáš na mě.“

„To si vážně—“

„Iris.“ Poprvé to jméno vyslovil takhle. „Nečekáš na mě.“

Schody vrzly na sedmém stupni. Silas to vzal jako informaci, ne jako varování — sedmý stupeň znal, protože v tomhle bytě zjevně počítal všechno.

Pak už to šlo rychle a Iris z toho měla jen střepy.

Dveře se vylomily dovnitř. První muž vešel se zbraní nataženou před sebou, jako se vchází do prázdné místnosti, a Silas mu ji vzal — ne vytrhl, vzal, jedním pohybem, který vypadal skoro laskavě. Rána loktem. Zvuk, který Iris znala z urgentu a který neměla ráda: krátké prasknutí nosní přepážky.

Druhý muž byl chytřejší. Zůstal na prahu, ve tmě, a vystřelil dřív, než ho Silas stačil obejít.

Omítka nad Irisinou hlavou se rozprskla.

Nezakřičela. Zůstala v rohu, přitisknutá ke zdi, a hlava jí — absurdně, profesionálně — hlásila fakta: ráže malá, tlumič, vzdálenost čtyři metry, kdyby mířil o dvacet centimetrů níž, tak je po ní.

Silas ho dostal na druhý pokus. Iris neviděla jak. Viděla jen, jak muž na prahu klesl na kolena a Silas mu zezadu sevřel krk paží a držel ho — dlouho, klidně, jako při práci — dokud tělo nepovolilo.

Pak ho položil na zem. Opatrně. To bylo na tom to nejhorší.

V bytě bylo najednou slyšet vodu pod okny.

„Žije?“ zeptala se Iris.

„Ten první ano. Tenhle taky.“ Silas otočil bezvládného muže na bok, do stabilizované polohy, přesně tak, jak se to učí v prvním ročníku. „Za dvě minuty se probere s bolestí hlavy. Za tři zavolá Krollovi.“

„Vy jste ho—“

„Uspal. Ne zabil.“ Zvedl ze země zbraň a vysypal z ní náboje do dlaně. „Kdybych je zabil, přijede jich šest a přijedou dneska. Takhle přijedou dva a přijedou zítra.“

Iris se dívala na dva muže na podlaze cizího bytu a na chlapa, kterého před čtyřmi hodinami zašívala, a snažila se v tom najít něco, co by se dalo srovnat s jejím světem.

„Vy to počítáte,“ řekla. „Vy jste to celou dobu počítal. Kolik jich přijede a kdy.“

„Ano.“

„A ten první, co přišel do dveří — vy jste věděl, že vejde jako první, protože je mladší.“

„Protože měl novější boty.“ Silas si přitiskl ruku k boku a Iris viděla, jak mu mezi prsty prosakuje tmavá skvrna, kterou před chvílí sešila. „Iris. Musíme jít.“

Vzala lékárničku. Nedokázala si vzpomenout, kdy ji sebrala ze země.

Na schodech ji dohnalo to, co v pokoji nestihla: třas. Sedla si na předposlední stupeň, protože nohy si to řekly samy, a Silas zůstal stát nad ní a nechal ji být přesně tak dlouho, jak potřebovala. Nedotkl se jí. To ji na něm dorazilo víc než všechno ostatní.

„Vy jste tohle dělal osm let,“ řekla do svých dlaní.

„Dělal.“

„A když jsem vás před dvěma lety zašívala, tak jste se vracel z něčeho takovýho.“

Ticho na schodišti bylo dlouhé.

„Ne,“ řekl Silas nakonec. „Vracel jsem se z něčeho horšího.“

Auto stálo tam, kde ho nechali. Iris nastartovala, protože se ukázalo, že řídit umí i ruce, které se třesou, a vyjela z uličky bez světel, jak jí to ukázal.

Na třetí křižovatce promluvil.

„Za dva bloky je stanice. Svítí tam celou noc.“ Díval se přímo před sebe. „Zastavíš, vystoupíš a řekneš jim pravdu — všechno, i tu noc před dvěma lety. Dostaneš disciplinárku, možná obvinění. Kroll o tebe ztratí zájem ve chvíli, kdy budeš pod ochranou a bez ceny.“ Odmlčel se. „Já pojedu dál sám. Tak to mělo být od začátku.“

Iris držela volant a dívala se, jak se před nimi rozsvěcuje zelená.

„A když nezastavím?“

„Pak už tě nedokážu vrátit zpátky. Ani já, ani nikdo.“ Otočil k ní hlavu. „Řekni to teď, Iris. Za třicet vteřin je to na křižovatce doprava.“

Semafor přeskočil. Za nimi nikdo netroubil, protože ve čtyři ráno u vody nikdo není.

Iris měla přesně třicet vteřin na to, aby rozhodla o zbytku svého života.