Podmínka číslo jedna

Enzo položil na kuchyňský stůl složku papírů přesně ve chvíli, kdy mi Rafael doléval kávu. Bylo půl osmé ráno, za okny viselo šedé moře a já měla za sebou noc, ve které jsem víc počítala než spala.

„Prošel jsem to celé, pane. Třikrát.“ Enzo zůstal stát, záda rovná jako futro, ve kterém jinak bydlí. „Brána, schody, obvod, záznamy za celý den. Nepřišel nikdo, kdo neměl. Žádný doručovatel, žádný řemeslník, nikdo cizí.“

„A přesto měla paní večer na polštáři obálku,“ řekl Rafael.

„Ano, pane.“ Enzo se nadechl. „Obálku nedonesl nikdo zvenčí. Kdo ji tam položil, byl celou dobu uvnitř.“

Káva mi přestala chutnat. Část jsem si spočítala v noci sama: okno, útes, dlouhý objektiv — to všechno jde zvenku. Ale na polštář se přes zeď nedosáhne.

„Kolik lidí včera v domě bylo?“

„Čtrnáct, paní. Kuchařka s pomocnicí, zahradník, údržba, dvě děvčata na úklid, prádelna a moji lidé.“

„Do večera tu z nich nezůstane ani jeden,“ řekl Rafael. Řekl to, jako by rušil objednávku zboží. „Enzo—“

„Ne,“ řekla jsem.

Oba se na mě podívali. Zvedla jsem hrnek, aby bylo vidět, že se mi netřese ruka, a počítala nahlas:

„Za prvé: vyhodíš čtrnáct lidí najednou a ten, kdo obálky posílá, se do hodiny dozví, že to víme. Za druhé: čtrnáct uražených lidí, kteří znají tenhle dům do posledních dveří, bude venku, kde si je může koupit. Za třetí: přijde čtrnáct nových, o kterých nevíš nic. To je nejdražší možný způsob, jak mu vzkázat, že máš strach.“

Rafael se opřel a chvíli si mě prohlížel. „Tak mi navrhni levnější.“

„Prověřovat po jednom. Potichu. Dům nesmí poznat, že se něco děje — všechno pojede dál jako včera.“

„To potrvá týdny,“ namítl Enzo.

„Tak to potrvá týdny.“

Enzo se podíval na Rafaela; Rafael kývl. A pak Enzo udělal věc, kterou u něj člověk skoro nevidí — zaváhal.

„Je tu ještě něco, paní. Ta fotografie je focená z útesu na okno vašeho pokoje. Zvenku se nepozná, kdo v kterém pokoji spí — pokud to fotografovi neřekl někdo z domu.“ Odmlčel se. „A dům ví, že paní spí sama. Za dveřmi, které se zamykají.“

Zbytek nemusel dopovídat nikdo. Cokoli ví dům, ví i on. A dům ví, že tohle manželství má oddělené ložnice a zámek — trhlinu přesně v místě, kam se střílí.

„Takže dokud ho nenajdeme,“ řekla jsem pomalu, „musí tenhle dům věřit, že spím u svého muže.“

„To po tobě nežádám,“ řekl Rafael.

„Já vím.“ Postavila jsem hrnek. „Právě proto to jde.“

Do pracovny jsem šla první. Na chodbě mi uhnulo z cesty děvče s náručí povlečení — mladé, tmavovlasé, oči u země; to, které mi první ráno přineslo do pokoje ručníky. Napadlo mě, kolik z těch čtrnácti mě takhle denně míjí, aniž o nich vím. Ode dneška jsem je chtěla znát všechny.

Papír s podmínkami ležel v horní zásuvce psacího stolu, kam ho Rafael založil jako každou jinou smlouvu. Tři řádky mým písmem, pod nimi jeho podpis a datum. Podal mi svoje těžké pero a nesedl si.

Přečetla jsem si první řádek naposledy. Vlastní ložnice a zámek, který funguje z mé strany. Necelý den stará podmínka číslo jedna — jediná, kterou jsem stihla mít splněnou.

Škrtla jsem ji jedním tahem. Rovně, jako se škrtá položka v účetní knize: tak, aby zůstala čitelná. Ať je navždycky vidět, co tenhle dům stál. A vedle škrtu jsem připsala dnešní datum.

„Costové podepisují i pozdrav,“ řekla jsem a vrátila mu pero.

Díval se na ten škrt o vteřinu déle, než bylo obchodní. „Večer ti nechám přenést věci.“

„Ne.“ Zavřela jsem zásuvku. „Přenesu si je sama. Za světla a přede všemi. Ať má dům co vynášet.“