Tři pravidla

V mlze mě jako první opustil sluch. Ještě krok předtím jsem slyšela trh — vozy, dobytek, něčí pláč, snad Rosin — a pak nic, tak náhle, jako když se nad hlavou zavře voda. Slyšela jsem jen vlastní dech a vlastní srdce a mezi nimi, o půl kroku přede mnou, kroky, které nezněly. Šla jsem za Caelovými zády, protože nic jiného v té bílé tmě nebylo, a nit na levém zápěstí mě hřála. To mě vylekalo víc než to ticho: čekala jsem, že bude studit jako jeho prsty. Hřála jako živá.

Nevím, jak dlouho jsme šli. V jednu chvíli byla mlha řidší, pak byla pryč — a přede mnou ležel Dvůr pod vrchem.

Doma se o něm vypráví u ohňů, a všechno, co se vypráví, je špatně. Nikdo neříká, že je tam světlo, ačkoli není odkud — žádné slunce, žádný měsíc, jen jas, jaký bývá hodinu před letní bouřkou. Nikdo neříká, že stíny tam leží špatným směrem, ke světlu místo od něj, a že se člověku z toho pohledu houpe žaludek, dokud se nenaučí nedívat pod nohy. Zahrady sbíhaly po svahu k síním z bledého kamene a květiny v nich se otáčely za mnou, jak jsem procházela — pomalu, celými hlavami, jako zvědavé husy. Nikde jediný pták. Krása to byla taková, že bolela v zubech, a já si vzpomněla, že přesně tak se doma pozná otrávená voda: je čistší než ta zdravá.

Na prahu první síně se Cael zastavil a poprvé od brázdy se ke mně otočil. Ve zdejším světle vypadal míň jako člověk, ne víc — tvář měl klidnou a šedou jako jeho plášť a oči, do kterých jsem si zakázala dívat se déle než na nádech.

„Tři pravidla,“ řekl. „Budeš tady sedm let. Kdo dodrží tři pravidla, přežije jich sedmdesát.“

Čekala jsem, že bude vypočítávat, jako se vypočítává čeledi práce. Místo toho mluvil pomalu, a u každého pravidla se mi podíval do tváře, jako by si zapisoval, že ho slyším.

„První. Jez jen to, co ti dám z ruky já. Ať ti nabídne kdo chce co chce, ať to voní jak chce a ať máš hlad jaký chceš.“

Vzpomněla jsem si na kořenářku, na její tvrdý stisk. Nejez tam nic, děvče. Kývla jsem.

„Druhé. Své jméno tu nedávej nikomu. Ani kousek. Ne jak ti říkají, ne jak tě volala matka, ne jak ti říkali v kolébce. Kdo se ptá, ať se ptá do prázdna.“

„Vy ho znáte,“ řekla jsem. Nemělo to být odvážné; prostě to ze mě vypadlo, tak, jak mě to od soumraku pálilo v hrdle. „To pravé. Nikdo živý ho nezná, a vy jste ho řekl.“

„Vím,“ řekl Cael. Nic víc. A já pochopila, že tohle je celá odpověď, kterou dnes dostanu, a že se ptát dál znamená ptát se do prázdna.

„Třetí.“ Poprvé udělal pauzu, a ta pauza byla delší než obě předchozí pravidla dohromady. „Po setmění neotvírej dveře své komnaty. Nikomu. Ať slyšíš cokoli. Ani mně.“

„Ani vám?“

„Hlavně mně.“

Řekl to stejným hlasem, jakým počítal rány u smírčího kamene, a mně po zádech přeběhl mráz, který neměl se zdejším vzduchem nic společného. Chtěla jsem se zeptat, co to znamená. Nezeptala jsem se. Některé otázky člověk nepoloží, protože se bojí, že by dostal odpověď.

Vedl mě síněmi a dvůr se scházel podívat. Víly stály ve dveřích a na ochozech, krásné tak, že se na ně nedalo dívat dlouho, a tiché tak, že jsem slyšela vlastní podrážky. Nedívaly se mi do tváře. Dívaly se na moje levé zápěstí — a couvaly. Ne uctivě, jako couvá čeleď před pánem. Opatrně, jako se couvá před ohněm v suchém roce. Jedna z nich, mladá, s vlasy do zelena, udělala krok ke mně, zvědavá — a starší ji strhla zpátky za loket tak prudce, až to plesklo.

V hodovní síni hořely svíce, které neubývaly, a stoly byly plné. Vůně toho jídla mě uhodila do žaludku jako pěst: od rána jsem nejedla, a takhle nevoní nic, co jsem kdy vařila — pečené maso, med, chleba s kůrkou, po které se stýská. Polkla jsem a dívala se do země.

Tam si mě našla paní s pavučinovými vlasy. Byly opravdu takové — šedostříbrné, jemné, vlály kolem ní, i když se nehnul vzduch. Přisedla ke mně na lavici blíž, než sedají cizí lidé, a voněla deštěm na kameni. „Lidské dítě,“ řekla a hlas měla jako předení. „Jak ti říkají?“

„Jak potřebují,“ řekla jsem podlaze.

Zasmála se, potěšeně, jako když najde v ořechu dvě jádra. „Chytré. A jak tě volala matka, když jsi byla malá a bála ses tmy?“

Jméno, kterým mě volala matka, ve mně škublo jako ryba na šňůře — to denní, obyčejné, večerní. I to jsem spolkla. „Volala mě večeřet,“ řekla jsem. „To slovo znáte.“

„Škoda tebe,“ zapředla paní a natáhla ruku a vzala mě dvěma prsty za bradu, aby mi zvedla tvář. Prsty měla lehké jako pavučina a já v tu chvíli věděla, s jistotou starou jako matčin šepot, že tenhle dotek je taky otázka a že se jím ptá na něco, čemu nerozumím.

Nedozvěděla jsem se, na co. Mezi mnou a paní stál Cael. Neviděla jsem ho přijít — nikdo ho neviděl přijít, celá síň naráz zmlkla. Vzal paní za zápěstí, ne prudce, skoro jemně, a oddálil její ruku od mé tváře, a byl to první pohyb, který jsem u něj viděla a který nebyl rozvážný. „Je zapsaná,“ řekl.

Paní s pavučinovými vlasy zbledla. Neumím říct, jak bledne někdo, kdo je bílý jako svíce — a přesto zbledla, viděla to celá síň. Vstala z lavice, uklonila se — jemu, ne mně —, a odešla ze síně tak rychle, jak se dá odejít bez běhu. Nikdo jiný si ke mně do konce hostiny nepřisedl. Nikdo se na mě už nepodíval déle než na mžik.

Toho, kdo počítá dluhy, se bojí dvůr, kterému slouží, pomyslela jsem si. A hned za tím: kdo to tedy je, když tohle není jeho dvůr — a čí je?

Odvedl mě do výklenku za sloupem, kde bylo šero a ticho. Z rukávu — z téhož rukávu, ze kterého odpoledne vytáhl nit — vzal chleba. Obyčejný tmavý chleba, jaký se peče doma, s kůrkou popraskanou od ohně. Rozlomil ho a podal mi ho z dlaně, a já ho vzala a jedla, a hanba i hlad se ve mně praly tak, že mi tekly slzy, a já je polykala s každým soustem. Chleba byl teplý. Nevím odkud. Z jeho ruky, ze které šel led, byl ten chleba teplý.

„Proč jen z vaší ruky?“ zeptala jsem se, když jsem zase uměla mluvit.

„Co ti dám já, tě nezaváže,“ řekl. Díval se, jak jím, a nedíval se pryč, když jsem se na něj podívala já. „Tvých sedm let už držím. Nic u dvora tě nesmí držet dvakrát.“

„A po sedmi letech?“

„Po sedmi letech rozvážu uzly.“ Chviličku bylo ticho. „Jestli budeš chtít.“

Chtěla jsem se zeptat, co znamená to jestli. Zeptala jsem se ale na to, co mě pálilo víc, protože odvaha je jako teplá voda — buď se vylije hned, nebo vystydne. „Proč jste mě přijal? Ta víla chtěla strýce. Měla pravdu. Barvil on.“

Cael se na mě díval dlouho. Světlo svící se v jeho očích nehýbalo, jako se nehýbe ve studni. „Protože sedm let je málo,“ řekl nakonec, „a já čekal dost dlouho.“

A víc už mi neřekl; odvedl mě chodbami, které si nepamatuju, ke dveřím z tmavého dřeva. Komnata za nimi byla malá a lidská, tak lidská, až to bilo do očí: postel s peřinou, džbán s vodou, na stole svíce — a na okně závěs, ačkoli za oknem nebyla noc, jen ten věčný předbouřkový jas. Na dveřích byla zevnitř závora z bledého dřeva, hlazená mnoha dlaněmi. Napadlo mě, kolik rukou před mýma ji zavíralo, a rychle jsem tu myšlenku zahnala.

„Dobrou noc, Elin,“ řekl Cael ode dveří. Denním jménem. I to znal, samozřejmě, i když mu ho nikdo z našich neřekl; ale po tom druhém, vysloveném v mlze, znělo denní jméno v jeho ústech skoro bezpečně.

Zastrčila jsem za ním závoru, zatáhla závěs — tmu si tu člověk musí udělat sám; jestli se tu vůbec stmívá, tak takhle — a seděla na kraji postele, dokud svíce nedohořela do půlky. Počítala jsem uzly na zápěstí, pořád dokola, po hmatu, jak jsem doma přepočítávala stehy na hotové košili. Sedm. Sedmkrát podzim, sedmkrát žně, sedmkrát Rosa o rok starší. Nit hřála a já nevěděla, jestli je to útěcha, nebo řetěz, a usnula jsem vsedě, oblečená, s palcem na sedmém uzlu.

Probudilo mě klepání.

Tiché, trpělivé, kloubem prstu. „Elin.“ Caelův hlas, ztlumený dveřmi. „Otevři. Stalo se něco na pomezí — musíme zpátky. Hned.“

Byla jsem na nohou a dva kroky ode dveří, ruka napůl zvednutá — a pak jsem si vzpomněla. Po setmění neotvírej. Nikomu. Ani mně. Hlavně mně.

„Elin.“ Naléhavěji. „Tvoje sestřenka. Rosa. Přešla brázdu za tebou, hloupá holka, je v zahradách. Jestli ji najdou dřív než já —“ Rosino jméno mnou projelo jako ta bronzová jehla. Stála jsem bosá na studené podlaze, prsty na závoře, a třásla se, a v hlavě mi pořád dokola běželo hlavně mně, hlavně mně, řekl to on sám, stejným hlasem, jakým teď prosí za dveřmi.

Neotevřela jsem.

Klepání ustalo. Dlouho nebylo nic — tak dlouho, že jsem si stačila stokrát říct, že jsem Rosu nechala venku mezi vílami, že jsem zbabělec, že to byl on a já ho zradila první noc.

A pak za dveřmi promluvila moje matka.

Deset let je mrtvá. Poznala bych ten hlas mezi všemi hlasy světa — říkal mi večer co večer, ať zhasnu a spím. „Otevři, zlatíčko,“ řekla matka za dveřmi. „Venku mrzne.“

A moje ruka byla na závoře dřív, než jsem se stačila rozhodnout.