Do svítání

Tma apartmá voněla po něm — cedr a pod ním něco kouřového. Elena slyšela, jak dveře klaply, a pak dlouho nic. Jen jeho dech kdesi za jejím ramenem, klidný a pravidelný, zatímco její vlastní se trhal už teď.

„Říkal jsi, že budeš chtít všechno,“ promluvila do tmy, protože ticho bylo horší než dotek.

„Budu.“ Rozsvítil lampu u okna. Město pod nimi hořelo tisíci světly a on proti nim stál jako vystřižený z ještě hlubší tmy. „Ale první tah je tvůj. Chci vidět, co uděláš, když ti jednou nikdo nediktuje podmínky.“

Bylo to laskavé a kruté zároveň, protože přesně tohle dělala celý život: plnila podmínky. Elena k němu přešla, rozvázala mu kravatu a začala rozepínat košili, knoflík po knoflíku, a počítala je, aby se jí netřásly prsty. U čtvrtého jí položil dlaň na ruce.

„Přestaň počítat.“

„Nepočítám.“

„Lžeš,“ řekl měkce. „Hýbou se ti rty.“

Sklonil se — ne k ústům; k tomu měkkému místu pod uchem, kde jí tepala krev — a Elena ztratila číslo, u kterého byla. Teprve potom ji políbil doopravdy. Ne dobyvačně, jak čekala: pomalu a důkladně, jako člověk, který má celou noc a hodlá ji utratit do poslední minuty.

Svlékal ji beze spěchu a s pozorností, jakou nikdy nikdo nevěnoval ani jejím smlouvám. Když ji pokládal na postel, zastavil se — lokty vedle jejích ramen, váha těla těsně nad ní, žár jeho kůže všude tam, kde se ještě nedotýkali.

„Pořád můžeš říct dost.“

„Jestli teď přestaneš,“ vydechla, „tak tě zabiju.“

Zasmál se, poprvé doopravdy — tiše, hrudníkem, cítila ten smích vlastními žebry. A pak už se nesmál ani jeden.

Dodržel slovo: do svítání byla jeho celá. A k vlastnímu úžasu zjistila, že to platí i obráceně — kdykoli se zachvěla, zpomalil; kdykoli zaváhala, čekal, dokud si ho znovu nepřitáhla sama. Ještě nikdy se nikomu takhle nevzdala. A ještě nikdy si nepřipadala tak silná.

Kolem třetí ležela tváří na jeho hrudi a poslouchala, jak mu zpomaluje srdce. Na nočním stolku ležely jeho hodinky. Sundával si je jako poslední věc a položil je opatrněji než všechno ostatní.

„Nesedí k tobě,“ řekla. „Všechno na tobě je nové a přesné. Tohle je staré a odřené.“

„Po otci.“ Ticho. Palcem přejel po hraně pouzdra — to gesto u něj za večer viděla už dvakrát a teprve teď mu rozuměla. „Umřel přesně před sedmnácti lety. Dneska.“ Odmlčel se. „Jeden den v roce nechci být ten, kdo jsem. Vybrala sis dobrý večer.“

„Proto ti moje pravidla nevadila.“

„Proto jsem ti je záviděl. Tys je aspoň mohla vyslovit.“

Jména a životy byly zakázané, jenže tma dělala z pravdy snadnou věc. Tak mu dala aspoň půlku té svojí: „Moje matka kdysi milovala muže, který měl moc nad jejím životem. Když to skončilo, vzal jí všechno. Práci, pověst, deset let. Dívala jsem se na to z dětského pokoje.“ Nadechla se. „Slíbila jsem si, že nikomu nedám obojí. Tělo, nebo budoucnost. Nikdy obojí najednou.“

„A dneska?“

„Dneska jsi cizí člověk beze jména.“ Zvedla hlavu a podívala se mu do očí. „Nemáš nade mnou žádnou moc.“

Mlčel tak dlouho, až myslela, že usnul. Pak jí přejel dlaní po zádech, od šíje dolů, pomalu, jako by si ji ukládal do paměti.

„Tak ať to tak zůstane,“ řekl. A znělo to skoro jako lítost.

Vyklouzla z postele, když se za okny začalo šeřit. Oblékala se potichu, zády k posteli, protože věděla, že kdyby se otočila, zůstala by.

„Porušil bych to,“ ozvalo se ze tmy. Nehýbal se, ležel s rukou pod hlavou a díval se na ni. „Všechna pravidla, hned teď. Stačilo by mi jedno jméno.“

„Já vím.“ A protože to byla pravda a bolela víc, než měla, dodala: „Přesně proto ti ho nedám.“

U dveří si všimla desek na psacím stole. Obyčejné černé desky, roh dokumentu vykukoval ven — a v jeho hlavičce dvě protnuté elipsy. To logo znala. Měla ho vytištěné na programu, který jí poslali k zítřejšímu nástupu: Projekt Meridian. Její první mandát.

Elena zavřela dveře rychleji, než stačila domyslet, co to znamená.