Patro pod ním

Karta, kterou Eleně v pondělí ráno vydala recepce Voss Tower, otevírala všechno, co k ročnímu mandátu potřebovala — a jedny dveře, které by v zájmu vlastního přežití nejraději zazdila.

„Dvacáté šesté patro,“ řekl Dorianův asistent ve výtahu. Mladý, přesný, s uzlem kravaty, který vypadal narýsovaný. „Kanceláře klientského týmu, dvě zasedačky, datová místnost. Pan Voss vás očekává v deset.“

Elena sledovala čísla pater na displeji a počítala je, přestože svítila sama od sebe. Rok, opakovala si. Dvě stě padesát pracovních dní v budově, kde jezdí výtahy příliš rychle.

Datová místnost byla bez oken, s těžkými dveřmi a čtečkou karet. „Přístup má sedm lidí,“ odříkával asistent. „Vy, vaši dva analytici, naši dva právníci, pan Voss a já.“

„Který pan Voss?“

Vyšlo to z ní dřív, než to stačila zvážit. Asistent poprvé zvedl oči od desek.

„Generální ředitel. Pan předseda správní rady má přístup jen na vyžádání.“ Nechal tu odmlku trvat déle, než bylo služebně nutné. „Na tom trval pan Voss. Ten mladší.“

Na konci chodby ukázal na šedé dveře bez čtečky. „Interní schodiště do dvacátého sedmého. Pan Voss nechce, aby klientský tým čekal na výtahy.“

Dveře bez zámku. Elena se na ně dívala přesně tak dlouho, jak se člověk smí dívat na stavební prvek. Schodiště mezi jejím patrem a jeho, průchozí ve dne v noci — někdo tuhle topografii navrhl a schválil. A ona věděla kdo.

V deset vyšla těch schodů dvacet. Spočítala je, protože počítání pomáhalo nemyslet na to, kam vedou.

Jeho kancelář zabírala roh budovy: sklo, ocel, město až k obzoru. Žádné rodinné fotografie, žádné diplomy. Jediná osobní věc v celé místnosti mu tikala na zápěstí.

„Slečno Ward.“ Vstal, ale nepodal jí ruku. Jednou už si ji podali jako cizí lidé; opakovat to divadlo bez publika by znamenalo přiznat, že je to divadlo. „Posaďte se. Harmonogram prověrky chci do pátku.“

„Dostanete ho ve čtvrtek.“ Otevřela blok. „Pane Vossi, než začneme. Budeme se vídat denně, tak ať je to jasné hned. Žádné narážky. Žádná paměť. Přede všemi jsem konzultantka a vy klient.“

„A když nikdo jiný v místnosti nebude?“

„Postarám se, aby byl.“

Chvíli se na ni díval. Pod okny leželo město, ve kterém spolu jednu noc nebyli klient a konzultantka, a oba věděli, že ta noc stojí v místnosti s nimi.

„Dobře, slečno Ward,“ řekl nakonec. „Ve čtvrtek.“

Otočila se k odchodu. U dveří ji dohnal jeho hlas — tišší, a tím nebezpečnější.

„To schodiště má dvacet schodů.“

Zastavila se s rukou na klice. Neotočila se.

„Spočítal jsem je v neděli večer,“ dodal. „Dvakrát. Pak jsem si zakázal třetí pokus.“

„Pane Vossi—“

„Jen abyste věděla, že pravidla dodržuju s vypětím všech sil. Kdyby vás někdy zajímalo, co mě to stojí.“ Vrátil se pohledem k monitoru. „Ve čtvrtek, slečno Ward.“

Sešla dolů po schodišti a tentokrát nepočítala schody, protože počítala vlastní nádechy. Vycházelo jí to nastejno.

V datové místnosti jí zavibroval telefon. Camille.

„Zabydlela jste se?“ Nepočkala na odpověď; Camille nikdy nečekala na odpovědi, které nepotřebovala. „Poslouchejte, Eleno. Ráno jsem mluvila s jedním známým, který sedí Voss Group v radě. Ta fúze nemá v domě jen přátele.“

„Rada ji schválila jednomyslně.“

„Rada hlasovala jednomyslně. To je rozdíl — a přestat se na něj ptát si nemůžete dovolit.“ V telefonu bylo slyšet, jak Camille zavírá dveře. „Existuje frakce, která chce fúzi potopit, a s ní i vašeho klienta. A nevede ji nikdo malý. Gideon Voss. Předseda rady, bratr zakladatele. Strýc muže, se kterým jste dnes ráno mluvila.“

Elena zvedla oči ke stropu, jako by skrz beton dohlédla až do rohové kanceláře.

„Co je zač?“

„Laskavý starý pán, který nikdy nezvýšil hlas.“ Camille se odmlčela. „Za třicet let v branži jsem se naučila bát právě těchhle. Cokoli v těch datech najdete, Eleno, může někdo v tom domě chtít použít jako zbraň. Dávejte pozor, komu ji podáte.“