Pravidla domu

Před svítáním voněl přístav naftou a solí. Rafael řídil sám, žádný řidič, žádná kolona, a celou cestu podél pobřeží mlčel, zatímco město řídlo a silnice stoupala nad útesy.

„Kde mám auto?“ zeptala jsem se, hlavně abych to ticho přerušila.

„Ve šrotu. Koupil jsem ti nové.“ Řekl to tónem, jakým jiní lidé hlásí počasí. „Pancéřované.“

Jeho dům jsem za tu jedinou společnou noc pořádně neviděla — tenkrát byl plný svatebčanů a já plná plánů. Teď stál v šedém ránu prázdný a tichý: bílý kámen, dlouhá terasa, pod ní útes a moře a jeřáby. Celé Rafaelovo království na jeden pohled.

U brány kamera. Na schodech druhá. U dveří stál rozložitý šedivějící muž se sluchátkem v uchu a tvářil se, jako bych se vracela z nákupu, ne z útěku.

„Paní Morettiová.“

„Enzo.“ Kývla jsem. „Pořád hlídáš dveře?“

„Pořád, paní. Jen ty vaše dva roky mi nikdo hlídat nedal.“ Řekl to bez výčitky, a o to hůř to sedlo.

V pracovně mi Rafael přisunul papír a pero. „Podmínky. Sepiš je.“

„Tak dobře mě znáš?“

„Znám tvého otce. Costové podepisují i pozdrav.“

Vzala jsem pero. Bylo těžké, studené a psalo jako po másle — jako všechno v tom domě, dokonalé a cizí. Napsala jsem tři řádky.

Za prvé: vlastní ložnice a zámek, který funguje z mé strany. Za druhé: až najdeš odesílatele, podepíšeš rozvod a necháš mě jít — kamkoli, beze stráží. Za třetí: chci všechno, co máš k Teově smrti. Spisy, jména, fotky. Všechno.

Četl to dvakrát. U třetí podmínky se zastavil — ne dlouho, na půl nádechu. Kdo by ho neznal, neviděl by nic.

„Souhlas.“ Podepsal se pod moje řádky plnicím perem, i s datem, jako u smlouvy o skladech. „Moje podmínka je jedna. Před těmi dveřmi jsi dokonalá manželka. V mém světě se slabost nefotí, Maro — slabost se střílí. Trhlina mezi mnou a tebou je trhlina v příměří, a tou trhlinou už někdo pálí.“

„Dokonalá manželka,“ opakovala jsem. „To znamená co? Úsměvy? Držení za ruce?“

„To znamená, že když vejdeme do místnosti, nikdo v ní nesmí zapochybovat.“ Natáhl ruku. „Prsten.“

Vyndala jsem ho z kapsy. Celou cestu mě tížil, jako by byl z olova. Chtěla jsem si ho navléknout sama — vzal si moji ruku dřív, než jsem stihla uhnout, a nasadil mi ho pomalu, palcem přejel přes kotník, jako by zahlazoval spáru. Dva roky mi nikdo nedržel ruku. Tělo si to pamatovalo líp, než bylo zdrávo.

„Máš studené ruce,“ řekl.

„Máš studený dům.“

„Zvykneš si.“ Neřekl na co.

„Ještě něco.“ Už stál ve dveřích. „Tvůj otec pořád věří, že ta fotka je montáž. Potřebuje to vidět na vlastní oči. Večeříme s ním dnes v osm — hotel na nábřeží, neutrální půda.“

„Dnes?“ Byla jsem doma dvě hodiny a už mě nasazoval do hry.

„Příměří nečeká, až se vyspíš. Do večera mě neuvidíš — pracovně.“ A byl pryč, dřív než jsem se stačila zeptat, co v jeho světě znamená slovo „pracovně“.

Enzo mě provedl domem jako hlídač muzea: tady kuchyň, tady terasa, sem prosím nechodit. Nahoře jsem za sebou zamkla. Zámek fungoval; podmínka číslo jedna splněna.

Hodinu nato zaklepal a podal mi kartonovou krabici. „Od pana Morettiho. Podmínka číslo tři.“

Strávila jsem nad ní odpoledne. Spisy, výslechy, fotky z místa — bratrova smrt rozložená na listy papíru, důkladně jako účetnictví. Přečetla jsem všechno dvakrát a něco mi v tom chybělo. Věděla jsem přesně co. A nechtěla jsem na to myslet dřív, než budu muset.

Pak jsem vybalila tašku — svetr, hřeben, fotku Tea z doby, kdy mu bylo dvacet, mně šestnáct a všechno šlo vrátit.

V sedm jsem v šatně vybírala zbroj. Večerní šaty, tmavě zelené, přesně moje velikost. Nakupoval je někdo, kdo mě dva roky neviděl, a strefil se. Snažila jsem se nemyslet na to, co všechno o mně tenhle dům ví.

Oblékla jsem se, zapnula druhou náušnici a vrátila se do pokoje pro kabelku.

Na polštáři ležela obálka. Bílá, bez adresy, bez známky. Uvnitř jediná fotografie: já, dnes odpoledne, u okna tohohle pokoje, s Teovými spisy v ruce. Focená zvenku, dlouhým objektivem, přes sklo. Přes obličej červený kruh.

Stála jsem uprostřed pokoje, který se zamyká zevnitř, za bránou se dvěma kamerami, v domě nejstřeženějšího muže na pobřeží. Ten, kdo mě chtěl pohřbít, tu dnes už byl. A věděl, co čtu.

Dole zapředl motor. Dokonalá manželka měla za dvacet minut nastoupit a usmívat se.