Dokonalá manželka

Restaurace patřila hotelu na nábřeží a hotel nepatřil nikomu — jediné místo ve městě, kde se naše rodiny dokázaly najíst u jednoho stolu. Neutrální půda. I ubrusy tam vypadaly, že podepsaly mlčenlivost.

Otec mi políbil ruku jako cizí ženě.

„Manželství ti svědčí, dcero. Dva roky ses mi neukázala.“

„Rafael mě střeží jako trezor, otče.“ Úsměv mě bolel v čelistech. „Však víš, co v trezorech bývá.“

Fotku jsem Rafaelovi ukázala v autě. Díval se na ni tři vteřiny, pak vytočil Enza a řekl mu čtyři slova: „Dům. Všichni. Do rána.“ Víc jsme o tom cestou nemluvili. Před restaurací se nasazují masky — ale červený kruh jsem měla pořád před očima.

„Tak se posaďme,“ řekl strýc Silvio a rozpřáhl ruce, „ať to příměří taky jednou vidím na talíři.“

Strýc Silvio. Otcův mladší bratr, sklady rodiny, nejhlasitější smích v každé místnosti. Jako malé mi nosil kandované ovoce a učil mě poznávat padělané bankovky. Dnes večer mě posadil mezi sebe a otce, naproti mému manželovi, a naléval víno, jako by se nechumelilo.

Rafael hrál svou roli tak, že mi z toho bylo horko. Nic okatého: dlaň na mém opěradle, ne na mně; sklenici mi dolil dřív, než jsem si všimla, že je prázdná; a když mluvil otec, díval se na mě — ne jako hlídač, jako muž, kterému u stolu sedí to hlavní. Věděla jsem, že to je divadlo. Čelisti to věděly taky. Zbytek těla dělal, že to neslyší.

„Na rodinu,“ zvedl Silvio skleničku. „A na Tea. Třetí rok, bratře. Kdo by to řekl.“

Otec položil příbor. Vteřinu bylo u stolu ticho jako v kostele.

„Na Tea,“ řekl Rafael klidně a jeho sklenice se ani nezachvěla. Pil jako na mrtvého. Uměl to dokonale — a mně se z toho obrátil žaludek, protože jsem věděla, čí podpis byl pod rozkazem.

U dezertu se ke mně Silvio naklonil. „Prý máš nové auto, neteřinko. Pancéřované.“ Mrkl na Rafaela. „Bojí se o tebe, nebo se tě bojí?“

Zasmála jsem se, jak se na rodinné večeři sluší. A počítala. Auto stálo v garáži od rána a vědělo o něm pět lidí; strýc Silvio mezi nimi nebyl.

Nelíbilo se mi, co z těch počtů lezlo.

Zvládla jsem kávu i loučení. Otec mě objal — to jediné toho večera nebylo divadlo, kosti měl náhle staré — a do ucha mi řekl: „Jestli ti někdy bude zle, dcero, přijedeš domů. Smlouvy nesmlouvy.“

Před hotelem stály fotoaparáty. Ne novináři — město. Řidiči, portýři, dva kluci na skútru. V našem světě má každý pár očí ceník.

„Dívají se,“ řekl Rafael tiše.

„Tak ať vidí.“

Chytila jsem ho za klopu a on mě políbil. Mělo to být na odiv: pomalé, jisté, majetnické — přesně tolik, kolik unese objektiv. Jenže já mu zaťala prsty do klopy víc, než bylo v roli, a on mi položil dlaň na záda, jako by mě podpíral před pádem, a na jeden nádech se z divadla stalo něco, na co žádný ceník nestačil. Odtáhl se první. V očích mu poprvé za celý večer něco bylo — a zmizelo to dřív, než jsem to stačila pojmenovat.

V autě jsem se dívala na světla přístavu a počítala do sta. Nepomohlo to.

„Zastav,“ řekla jsem u vyhlídky nad útesem. Kupodivu zastavil.

„Četla jsem všechno, cos mi dal k Teovi.“ Vlastní hlas mi zněl cize. „Spisy, výslechy, fotky z místa. Je to důkladné. Až na jednu věc — není tam rozkaz.“

„Rozkazy se do spisů nezakládají.“

„Tenhle se založil.“ Otočila jsem se k němu. „Do trezoru. Ve tvé pracovně. Viděla jsem ho o svatební noci, Rafaeli — odstranit Tea Costu, datum, částka. A dole tvůj podpis. Proto jsem utekla. Ne od manželství. Od podpisu.“

Ticho v autě bylo dlouhé. Rafael se díval před sebe, ruce na volantu, a já poprvé viděla, jak vypadá, když si něco přepočítává.

„Věděl jsem, že jsi v tom trezoru byla,“ řekl nakonec. „Hlásí otevření. Dva roky jsem čekal, kdy se zeptáš.“

„Neptám se. Viděla jsem podpis.“

„Viděla.“ Kývl, pomalu, jako se přiznává vina. „Podepsal jsem to já.“

Svět se mi zúžil na šířku předního skla. Sáhla jsem po klice — jedno, že jsme nad útesem, dvacet minut pěšky od čehokoli. Jeho dlaň přikryla moji dřív, než jsem stiskla.

„A teď to druhé, Maro.“ Hlas měl pořád stejný, tichý, obchodní. „Tvůj bratr žije.“