Dům beze jmen

Nesetřásl je hned. Ale setřásl je — Ava nikdy nepochopila jak, protože na okresce zavřela oči a otevřela je, až když pod koly zachrastil štěrk a kolem byla tma a les.

Dům stál na konci světa. Byl nízký a kamenný a měl okna úzká jako střílny. Uvnitř voněl dřevem a kávou a nestála v něm jediná věc, která by o někom cokoli prozradila.

„Kdo tady bydlí?“ zeptala se Ava.

„Nikdo.“

„Někdo tu vaří kafe.“

„Někdo sem občas někoho přiveze.“ Cole postavil její kufr na zem. „Tenhle dům nemá jméno a lidi v něm ho taky nemají. Tak to zůstane.“

„Jak dlouho tady budeme?“

„Dokud sem někdo nepřijede.“

„A když nepřijede nikdo?“

„Pak je to dobrý dům.“

„Tři pravidla,“ řekl potom, když jí ukázal pokoj. „Za prvé: od domu se nevzdalujete dál než na dohled. Za druhé: když řeknu k zemi, jste na zemi dřív, než to doříkám. Nediskutujete, neptáte se.“

„A za třetí?“

Na vteřinu zaváhal. „Za třetí je moje pravidlo. To vás nemusí zajímat.“

„To je nejhorší možná odpověď,“ informovala ho Ava. „Teď mě nebude zajímat nic jinýho.“

„Zvyknete si.“

„Nezvyknu. Dělám na urgentu. My se ptáme na všechno a nahlas, protože lidi lžou o tom, co je bolí.“

Neusmál se. Ale podíval se na ni o vteřinu dýl, než potřeboval, a Ava si to zapsala jako první vyhraný bod.

Osmý den ji učil padat.

„Ne na dlaně. Na dlaně se padá jednou a pak už se s nimi nedá nic dělat.“ Odsunul stůl ke zdi a nohou sroloval koberec. „Brada dolů, ruce k tělu, celý bok najednou. Znovu.“

Ava spadla popáté a popáté špatně.

„Vy jste hrozný učitel.“

„Já jsem výborný učitel. Vy máte v hlavě, že vás nikdo nepovalí.“

„Já mám v hlavě hlavně to, že mě to bolí.“

„Bolet to bude tak jako tak. Jde o to, čím dopadnete.“

„A co když nebude čas padat?“

„Pak vás někdo položí sám a vy dáte ruce před sebe a zlomíte si zápěstí. Zápěstí sroste za tři měsíce. My tři měsíce nemáme.“ Přistoupil zezadu. „Ramena.“

Položil jí dlaně na ramena a pootočil ji, věcně, jako se rovná obraz na zdi. Jenže pak tam ty dlaně zůstaly.

Ava měla jeho dech těsně za uchem, teplý proti chladu kamenného domu, a v tom tichu bylo slyšet, že ani jeden z nich nedýchá pravidelně.

„Takhle,“ řekl o půl tónu níž než před chvílí.

„Takhle,“ zopakovala Ava.

Ani jeden se nepohnul. Trvalo to jeden nádech, možná dva — dost dlouho na to, aby si Ava stihla uvědomit, kde má on palec a co ten palec dělá s celou její paží.

Cole ustoupil rychle, jako od horkého.

„Dost pro dneska.“ Sebral ze židle bundu, kterou nepotřeboval, a šel zkontrolovat perimetr, který kontroloval před hodinou.

Ava zůstala stát uprostřed pokoje se srolovaným kobercem u nohy a s velmi přesnou informací o tom, proč se jí rozbušilo srdce. S pádem to nemělo společného nic.

Večer si sedl ke kamnům a čistil věci, které čistit nepotřebovaly.

„Tohle děláte vždycky, když nechcete mluvit,“ řekla od stolu.

„Dělám to, když je čas.“

„Vy jste ty věci čistil včera.“

„Byly čisté i včera.“

„Osmý den, pane Maddoxi. Kafe pijete bez cukru, spíte oblečený a ve tři ráno se probudíte, i když vás nikdo nebudí.“ Ava obrátila hrnek v dlaních. „Já poznám na ruce, jestli mi pacient lže o bolesti. Vy máte svůj rozvrh rozepsaný po celém domě a myslíte si, že ho nikdo nečte.“

Cole přejel hadrem po něčem, co bylo čisté.

„Ten svědek předtím,“ řekla do ticha. „Ten, o kterém nemluvíte. To je to třetí pravidlo, viďte.“

Dlouho prohraboval oheň v kamnech. Když promluvil, zvedal každé slovo z velké hloubky.

„Jmenovala se Mara. Taky účetní. Taky viděla, co neměla.“

„Co se stalo?“

„Hlídal jsem ji sto dvanáct dní. Naučil jsem se, jak pije čaj.“

„To zní jako slušná práce.“

„To se nemá.“ Zavřel dvířka kamen. „Když ji našli, nebyl jsem tam, kde jsem měl být — byl jsem tam, kde mě chtěla mít ona. V tom je rozdíl a ten rozdíl ji stál život.“

„Cole—“

„Pravidlo číslo tři, slečno Reed.“ Vstal a vzal si bundu na noční obchůzku. „Nikdy se nedotýkej toho, koho chráníš. Ničím. Dobrou noc.“

Dveře za ním tiše klaply a Ava zůstala sedět s hrnkem vychladlého čaje a s pocitem, že právě dostala mapu minového pole. Nejhorší na minových polích je, jak moc se člověku chce jít rovně.

Usnula nad tím na gauči. Ráno se probudila přikrytá dekou, kterou si nepřinesla, a Cole u dřezu myl dva hrnky a netvářil se u toho na nic.

„Pravidlo číslo tři,“ řekla mu do zad.

„Deka není dotek.“

„Namlouvejte si to dál.“

„Snídaně je na stole.“

„A to taky není dotek?“

„To je snídaně,“ řekl Cole a šel obejít dům.

Následující noc ji vzbudil křik ptáků. Nebyl to budík ani světlo; ve tři ráno vylétli z lesa všichni ptáci najednou.

Dveře pokoje se otevřely dřív, než se stačila posadit. Cole byl oblečený a v ruce držel věc, kterou u něj ještě neviděla a která jí okamžitě vysvětlila, proč nosí bundu volnou.

„K zemi. Pod okno, ke skříni, teď.“

Byla na zemi dřív, než to doříkal, celým bokem najednou, a stihla si pomyslet, že tohle by ho konečně potěšilo. Pak už jenom ležela, srdce v krku, a poslouchala, jak venku někdo obchází zeď. Štěrk pod tím krokem tiše křupl, jednou a pak podruhé. Potom přišlo ticho, dlouhé a lepkavé, a nakonec motor, který se rozjel a ztratil se v lese.

Cole stál u okna ještě dvacet minut.

„Šli pryč?“ zeptala se nakonec.

„Šli si pro auto.“

„Takže se vrátí.“

„Přijeli tak, aby je nebylo slyšet, a odjížděli tak, aby byli.“ Pořád se díval do tmy. „Někdo jim řekl, ať se ukážou.“

„Proč by to někdo dělal?“

„Aby mi dal vědět, že o tomhle domě ví.“

„A kdo o něm ví?“

„To je špatná otázka.“

„Tak mi řekněte tu správnou.“

Ava se posadila na paty a čekala, protože už osm dní věděla, že Cole Maddox neřekne nejhorší část jako první.

„O tomhle domě věděli dva lidi na světě. Já…“ Konečně se otočil a v šedých očích měl něco, co v nich ještě neviděla. „…a státní zástupkyně.“