Pravidlo o dotecích

Odjeli do deseti minut. Cole vedl auto po lesních cestách se zhasnutými světly a mlčel, a to mlčení znělo jinak než předtím — ne jako klid, ale jako počítání.

Ava ho nechala počítat. Sama dělala to, co uměla z urgentu: dýchala pomalu a strach nechala čekat na chodbě.

Na východě se začalo šeřit.

„Jestli je to ona,“ řekla, „tak nemáme komu zavolat.“

„Já vím.“

„Ani na linku. Ani do tvojí firmy.“ Někde na okresce mu přestala vykat a ani jeden z nich to nekomentoval.

„Já vím, Avo.“

„A oficiálně jsem teď nejspíš pohřešovaná osoba, kterou hledá policie.“

„To je ta lepší varianta.“

„Jaká je horší?“

„Že tě nehledá policie.“ Zpomalil před výmolem a projel ho tak opatrně, že auto ani nezhouplo. „Pohřešovaná se hlásí. Mrtvá se zakládá.“

„Ty tohle říkáš lidem běžně?“

„Ne. Běžně jim říkám, ať si sednou dozadu a nekoukají z okna.“

„A proč mně to teda říkáš?“

„Protože ty se stejně díváš.“

„Kam jedeme?“

„Někam, kde berou hotovost a nemají kamery.“

„A ty víš, kde jsme?“

„Vím, kde nejsme. To zatím stačí.“

„Ty už víš, kdo o nás řekl.“

„Vím, kolik lidí to mohlo být. To není totéž.“

„Kolik?“

„Šest.“

Motel se jmenoval podle květiny, která na parkovišti dávno nerostla. Recepční si vzal hotovost, nezvedl oči od televize a na nic se nezeptal.

Pokoj měl vytahaný koberec a okno na parkoviště. Postel měl jednu.

„Zamkni,“ řekla Ava.

„Zámek na těchhle dveřích otevřu vidličkou.“ Cole podepřel kliku židlí a zkusil ji nohou. „Tohle zadrhne. Dvě vteřiny stačí.“

„Na co ti jsou dvě vteřiny?“

„Na všechno.“

Pak se oba podívali na postel.

„Vezmu si zem,“ řekli současně.

Bylo to poprvé, co se Cole Maddox skoro zasmál. Trvalo to půl vteřiny, pak se přistihl.

„Ty jsi řídil celou noc,“ řekla Ava.

„Ty jsi celou noc nespala.“

„To není argument, to je konstatování.“

„U mě je to argument.“ Sundal bundu a přehodil ji přes opěradlo židle. „Ráno musíš jít, a jít rychle. Já musím hlídat dveře. Dveře jsou tady dole.“

„Kolik klíčů ti dal recepční?“

„Jeden.“

„A ten druhý?“

„Ten má on. Proto budu spát oblečený.“

Proti tomu se nedalo nic namítnout.

Zem si vzal on. Ava ležela potmě, poslouchala jeho dech ode dveří — spal mezi ní a jediným vchodem, samozřejmě — a přemýšlela, kdy přesně se z nejděsivějšího týdne jejího života stalo něco, co nechtěla, aby skončilo. Ta myšlenka byla tak absurdní, že se posadila.

„Cole?“

„Spi.“

„Krvácíš.“

Ode dveří se ozvalo, jak se obrátil.

„Ne.“

„Celý večer se otáčíš celým tělem. Nikdo se tak neotáčí, když ho nic nebolí.“

„Spi, Avo.“

Rozsvítila lampičku dřív, než stačil protestovat. Košili měl na levém boku tmavou tam, kde ho při nočním ústupu škrábl plot.

„Sedni si,“ řekla hlasem z urgentu, tím, který nediskutuje. „Hned.“

Kupodivu si sedl.

Přinesla z jeho kufru lékárničku.

„Zvedni ruku.“

„Není to hluboké.“

„To rozhodnu já. Zvedni ruku.“

Zvedl ji. Rána šla od žeber šikmo dolů a byla dlouhá jako dlaň.

„Výš.“

„Výš to nejde.“

„Jde.“

Šlo to.

„Kdy?“

„U plotu.“

„To bylo před sedmi hodinami.“

„Bylo.“

„A tys mlčel.“

„Bylo co dělat.“

„Bude to štípat.“

„Dobře.“

„To je všechno? Dobře?“

„Co mám říct?“

„Většina lidí nadává. Někteří brečí. Jeden mě kousl.“

„Kousl?“

„Do ruky. Mám to tam dodneška.“ Otočila předloktí ke světlu a ukázala mu tenkou bílou čárku pod loktem. „Jednu jizvu. Ty jich máš kolik?“

„Nepočítám je.“

„Já napočítala jedenáct, a to vidím jenom jednu stranu.“

„Tak jich mám jedenáct.“

Ošetřovala ho v tichu a byla to nejzvláštnější věc na světě — jeho tep pod prsty, klidný a pravidelný, zatímco jí vlastní srdce dělalo věci, za které by pacienta poslala na EKG.

Seděl dokonale nehybně, jako by se bál, že jediný pohyb něco rozbije.

„Kdy tě naposledy někdo ošetřoval?“

„Nepamatuju se.“

„To znamená dávno, nebo to znamená nechci o tom mluvit?“

„To znamená obojí.“

„Ještě jedna náplast a jsi hotový.“

„Děkuju.“

„Za co? Za náplast?“

„Za to, žes rozsvítila.“

„Pravidlo číslo tři,“ řekl tiše, když mu zavazovala poslední náplast. Nebyla to výtka. Znělo to jako prosba o pomoc.

„Já tě nechráním,“ odpověděla Ava. „Takže pro mě neplatí.“

„Takhle to nefunguje.“

„Ukaž mi, kde je to napsané.“

„Nikde. Proto to funguje.“

„Kdo ho vymyslel?“

„Nikdo ho nevymyslel. Takováhle pravidla vznikají na pohřbech.“

„A jak dlouho ho držíš ty?“

„Patnáct let.“

„To je dlouhá doba na to nikoho k sobě nepustit.“

„Proto to je pravidlo. Kdyby to šlo samo, nemusí se to říkat nahlas.“

Zvedl hlavu. V šedých očích už nebylo nic z klidu, kterým se celý den kryl.

Dotkl se její tváře pomalu, jako by mohla vybouchnout, a Ava přestala dýchat.

„Jestli tohle udělám,“ řekl chraplavě, „už to nedokážu vrátit. A chránit někoho, na kom ti záleží, je nejhorší práce na světě. Děláš chyby. Mara—“

„Já nejsem Mara.“ Položila mu dlaň na hrudník, tam, kde mu bušilo srdce a usvědčovalo jeho klid ze lži. „Cítíš to? To je tvoje. Ne moje.“

„Já vím, co to je.“

„A ty nejsi tam, kde tě chce mít nepřítel. Jsi přesně tam, kde máš být.“

Nepohnul se. Nechal ruku na její tváři a Ava pochopila, že ten poslední kus cesty neudělá. Má ho zakázaný.

Udělala ho tedy sama, pomalu, aby stačil couvnout.

Necouvl.

Jeho ústa byla suchá a horká a první vteřinu úplně nehybná, jako by čekal, jestli to opravdu udělala. Pak se do toho položil celou vahou.

Zajel jí rukou do vlasů a přitáhl si ji tak, že Avě sklouzlo koleno z koberce, a v tom polibku bylo sto dvanáct dní viny a osm dní čekání najednou.

„Pomalu,“ řekl jí do rtů.

„Ne.“

Zasmál se, tiše a překvapeně, a ten smích jí přešel do úst.

Ava nahmatala lem jeho trička a zajela pod něj prsty, po žebrech nahoru, a on se pod tím dotykem nadechl tak, že to slyšela celým tělem.

„Avo.“

„Co.“

„Nic. Jenom to jméno.“ Přejel jí palcem pod okem. „Sto dvanáct dní jsem si nedovolil ani to.“

„Řekni to ještě jednou.“

„Avo.“

„Ještě.“

„Ne.“ Řekl to do jejích vlasů. „Nech mi něco na potom.“

„Cole.“

„Hm.“

„Jestli mi teď řekneš, že to byla chyba, tak tě uhodím.“

„Nebyla to chyba. Je to jediná věc za dnešek, kterou jsem udělat chtěl.“

„Věřím ti.“

„To bys neměla.“

„Já vím.“ Opřela si čelo o jeho. „Zbytek vyřešíme ráno.“

Přitáhla si ho zpátky za tričko a pravidlo číslo tři přestalo platit dřív, než se stačili nadechnout. Jeho ruka jí sjela po zádech na kříž, její prsty se znovu zapletly do lemu jeho trička—

—a z parkoviště práskly dveře auta.

Byli od sebe dřív, než ten zvuk dozněl. Cole se u okna postavil tak, aby měl tělo mezi ní a sklem, a jedním pohybem zhasl lampičku.

U recepce stál pod jedinou fungující zářivkou tmavý sedan. Vystoupil z něj muž, vysoký a trpělivý, s tváří, kterou Ava vídala každou noc, když zavřela oči.

„Krow,“ vydechla. „To není možný. Nikdo nevěděl—“

„Někdo věděl.“ Colův hlas se nezměnil ani o tón, ale vespod v něm znělo něco nového. Zněl v něm vztek. „Obleč se. Okno v koupelně. Třicet vteřin.“