Za dvacet minut

Sepha měla umřít v jedenáct. Bylo deset čtyřicet.

Stálo to na papíře, který spadl z věže.

Stránky z věže se nemýlí. Za jedenáct let jich chytila devět set čtyřicet. Když spadla stránka o tom, že někdo zemřel, ten člověk zemřel. Když spadla o tom, že prší, do večera pršelo.

Jedenáctá. Sepha spadla ze Žebra.

Bylo to psané její rukou.

Sepha nikdy nebyla na Žebru. Žebro leželo tři sta sáhů nad Patkou, na vnější straně věže. Kotvit se do něj nedalo, takže se po něm lezlo na laně, jeden navázaný na druhého, devátý den výstupu. Dneska nikam nešla. Dneska měla přepsat sedmnáctou desku a jít brzo spát.

Zvedla hlavu ke stěně a chvíli tam jenom stála.

Stránky se nemýlily. To nebyla víra, to bylo jedenáct let porovnávání.

„Sepho.“ O dva schody níž se zastavil chlapec se solí. „Jsi bílá.“

„Kolik je hodin?“

„Deset čtyřicet dva.“ Natáhl krk po papíru. Sepha ho otočila popsanou stranou k sobě dřív, než stačil přečíst první slovo — kdyby ho přečetl, byla by to do oběda pravda pro celou Patku.

Renka našla ve vazárně a položila mu papír rovnou na ruce, aby na něj musel koukat.

„Nemám čas,“ řekl.

„Přečti to.“

Přečetl to. Potom to přečetl ještě jednou a Sepha viděla, jak mu ztuhly prsty na laně.

„Kdy to spadlo?“

„V deset třicet sedm.“

„A ty jsi kde?“

„Tady. Vedle tebe. Ve vazárně.“

Sepha si přitáhla rukávy k zápěstí. Archivářské kabáty se barvily na červeno odjakživa a nikdo v Patce už nevěděl proč.

Renk odložil lano, což neudělal nikdy, ani když k němu přišel starosta. Vzal papír ke světlu a otočil ho proti oknu, jako by čekal, že tam bude ještě něco.

„Na Žebro se odsud za dvacet minut nedostaneš,“ řekl. „Ani kdybys běžela. Ani kdyby ti někdo hodil lano shora.“

„Já vím.“

„Takže je to poprvé za tři sta let špatně.“

Řekl to jako někdo, kdo si přeje, aby mu to potvrdila. Sepha mu to nepotvrdila, protože si to nemyslela.

„Nebo,“ řekla, „to není špatně a já jenom nevím, co je Žebro.“

Renk se na ni podíval.

„Žebro je Žebro.“

„Pro tebe. Pro toho, kdo tohle psal, může být Žebro cokoli, co odsud vypadá jako Žebro.“ Otočila papír zpátky k sobě. „Renku, kdo tyhle stránky píše?“

„Věž.“

„Věž nemá ruku.“

Renk se vrátil k lanu a začal ho skládat od kraje, ačkoli bylo složené. Stránky padaly, věž je posílala a kdo je psal, byla otázka pro děti a pro opilce.

Zvon odbil tři čtvrtě na jedenáct.

Dvůr byl plný, protože v jedenáct se zkoušely kotvy a v Patce se na to chodilo dívat jako na trh.

Kotvy se zatloukaly dřevěnými klíny do spár prvního patra, deset kroků nad dlažbou, a zkoušely se tak, že se na ně pověsil člověk a chvíli tam visel. Dostal za to čtyři měďáky. Co vydrželo, šlo nahoru s výpravou.

Sepha se prodrala k lanům a hledala všechno, co by se dalo nazvat žebrem. Trám. Vaznici pod střechou skladu. Žebřík — ten odtáhla od zdi a opřela ho o věž, protože žebřík je ze všeho v Patce žebru nejblíž. Kotvář na ni zařval, ať to nechá být. Žebřík zůstal stát. Dívala se na ni půlka dvora. Nic z toho nesedělo a nic z toho nebylo tři sta sáhů vysoko.

„Máš deset minut,“ řekl Renk vedle ní. „Chceš odejít ze dvora?“

„Ne.“

„Sepho.“

„Kdybych měla odejít ze dvora, tak by na tom papíře stálo, že jsem odešla ze dvora.“ Slyšela, jak to zní, a stejně to dořekla. „Ono to není varování. Je to zápis.“

U lan stál Torhen a třásl se.

Byl to velký klidný člověk, který mluvil málo a jedl hodně, a jeho práce byla viset. Měl na sobě košili a nic přes ni, protože svůj kabát nechal doma, a od východu šel vítr, který v měsíci žní nemá co dělat.

„Ty umrzneš,“ řekla mu Sepha.

„Neumrznu.“

„Umrzneš a spadneš mi na dlažbu.“

Sundala si červený kabát a hodila mu ho. Byl jí velký a Sepha se u toho dívala na střechu skladu a počítala, jestli by se z ní dalo dohlédnout do prvního patra.

Torhen si ho oblékl a vypadal v něm směšně.

Bylo deset padesát osm.

V jedenáct hodin ho vytáhli na druhou kotvu a on se pověsil celou vahou, tak jak to dělal každý týden.

Kotva vydržela. Přehodili ho na třetí.

Sepha se v tu chvíli dívala jinam. Dívala se na Renka, který si prohlížel uzly, a chtěla mu říct, že se možná mýlila a že to varování je — a nestihla to.

Nahoře křuplo dřevo.

Nebylo to hlasité. Bylo to suché a krátké, jako když se zlomí větev pod sněhem, a potom byl na dvoře přesně takový zvuk, jaký dělá padesát lidí, kteří se všichni naráz rozhodli nedýchat.

Kotva vyjela ze spáry i s klínem.

Torhen padal sáh, než ho zachytil záložní popruh. Otočilo ho to ve vzduchu, trhlo mu to v pase a on zůstal viset hlavou dolů, s rukama roztaženýma, v Sephině kabátě.

Začal křičet.

Křičel ošklivě, protože nikdy nekřičel a neuměl to. Na dvoře se rozběhli lidé, někdo běžel k jejímu žebříku, dva chlapi se pověsili na spodní konec lana, aby ho vyvážili. Renk byl u lana dřív než kdokoli jiný a Sepha stála na místě a dívala se nahoru.

Odsud to vypadalo jako člověk visící na laně u stěny věže.

A z výšky, odkud je dvůr Patky jenom světlá skvrna u paty, by to vypadalo jako člověk padající po vnější stěně.

Jako někdo, kdo spadl ze Žebra.

V Sephině kabátě.

Torhena sundali za necelou minutu. Posadili ho na dlažbu, dali mu vodu a on se smál, jak se smějí lidé, kteří se právě báli. Rameno mu viselo špatně.

„Dobrej kabát,“ řekl Sephe. „Půjč mi ho i příště.“

Sepha na to neřekla nic.

Mavra ho odvedla dovnitř a nadávala na kotváře, na vítr a na to, že se lidi věší za čtyři měďáky.

Vrátila se, otřela si ruce do zástěry a zastavila se vedle ní.

„Rameno mu drží. Bude ho bolet do zimy.“

„Mavro.“

„Co.“

„Kdyby ses dívala odsud nahoru,“ řekla Sepha, „a někdo tam vysoko visel na laně. Poznala bys, ve kterém je patře?“

Mavra se zaklonila a mhouřila oči dost dlouho na to, aby bylo jasné, že to bere vážně.

„Ne,“ řekla nakonec. „Lezla jsem čtyřikrát a nikdy výš než do třetiny. Z třetiny jsem nepoznala vlastní střechu od sousedovy. Proč?“

„Pro nic.“

Mavra si ji chvíli měřila, pak šla zpátky dovnitř, protože rameno se musí svázat dřív, než oteče.

Sepha se posadila na schod a rozložila si papír na koleno.

Jedenáctá. Sepha spadla ze Žebra.

Z takové dálky, jakou má věž, zbude z celého dvora jediná zpráva. Ne obličej, ne patro, ne to, jestli člověk visí, nebo padá.

Červená.

Červená je jediná barva, kterou výška neubere, a v Patce ji nosí ten, kdo dole chytá stránky.

Někdo se díval.

Ne věž. Ne osud. Někdo, komu na jméno stačila barva — a kdo ten papír popsal jejím písmem.

Sepha si to spočítala. Kabát měla na sobě do deseti padesáti osmi. Stránka spadla v deset třicet sedm.

Zvedla hlavu.

Nad ní bylo první patro, nad ním druhé a nad ním další, a tak to šlo nahoru, dokud se z pater nestala jedna šedá čára, která končila v mracích a za mraky pokračovala.

Někde v té čáře seděl někdo, kdo v deset třicet sedm viděl něco, co se stalo v jedenáct.