Osmnáct rukou

Renk pověsil na první lano tři pytle písku a odstoupil, aby mu to nespadlo na nohu.

Trám vazárny byl ze staré vaznice a za třicet let pod ním prasklo všechno, co mělo prasknout někde nahoře. Renk zkoušel lana od nejstaršího. Nejstarší mělo jít do věže poslední a on potřeboval vědět, jestli má jít vůbec.

První vydrželo. Druhé se natáhlo o dlaň a vydrželo taky, což bylo dobře — lano, které se netáhne, povolí bez varování.

Třetí se přetrhlo v půli tak potichu, že to Kesu u dveří ani nezvedlo od práce.

Pytle sedly na podlahu. Renk chytil horní konec a rozmotal si ho na dlani. Zvenku byl v pořádku. Uvnitř byl šedý a drolil se mezi prsty jako vyschlá hlína.

„Kolik?“ zeptala se Kesa.

„Pětadvacet sáhů.“

„A náhrada?“

„Konopí je na poli. Do rána z něj lano neuvážeš ani ty.“

Kesa si k tomu konci dřepla a dlouho se dívala do toho šedivého středu. Byla to jeho žačka a hádala se s ním nahlas od druhého roku učení.

„Tak vezmeme kus z těch, co drží sítě.“

„Ne.“

„Renku. Síť chytá papír. My budeme chytat lidi.“

„Síť je jediná věc v Patce, která něco chytá,“ řekl. „Sundáme ji a Patka bude sbírat stránky z bláta.“

Kesa neodpověděla, a to u ní znamenalo, že měl pravdu.

Renk si to přepočítal, protože přepočítávat bylo jediné, co se s tím dalo dělat. Šest lan místo sedmi. Úseky, které chtěl jistit dvakrát, se pojistí jednou. A mezi Patkou a prvním patrem nezbude nic, co by se dalo obětovat, až bude potřeba něco obětovat. Vyrazí o lano kratší a nebude to znát zítra, bude to znát devátý den.

Nad dveřmi vazárny bylo do trámu vyryté, co tam vyryl vazač před ním a před tím ještě jeden.

NA ŽEBRO OSMNÁCT RUKOU.

Renk pod tím prošel dvakrát denně patnáct let a nikdy ho to nezajímalo, protože na Žebro nikdo nešel. Teď měl deset.

Náklad musel být uzavřený do půlnoci. Seznam se čte za svítání a co v tu chvíli není svázané, zůstává.

Rozložil to na podlaze do řad, jak se to bude nést, ne jak se to skladuje. Klíny. Kotvy. Olej. Mavřin vak. Sůl. Šest lan. Dvakrát tolik než u zkoušky kotev, protože zkouška kotev trvá do oběda a tohle mělo trvat čtyřicet dní.

Mavra přišla první a postavila svůj vak doprostřed řady, aby se nedal přehlédnout.

„Nesahej mi na jehly,“ řekla.

„Jehly váží nic.“

„Jehly váží nic a šetří ruce. Tohle je celá moje řeč, můžeš mě pustit ven.“

Renk nechal vak, kde byl. Škrtl místo něj druhou pánev a jednu ze tří lamp, protože lampu unese oheň, a kde nehoří, je lampa jen plech.

Bran se objevil ve dveřích, osmnáctiletý a nastrojený, jako by se šlo na trh. Sehnul se rovnou k tomu největšímu ranci, zvedl ho a chvíli ho držel, aby to Renk viděl.

„Unesu i druhý,“ řekl.

„To vidím.“

„Tak mě zapiš na dva.“

„Zapíšu tě na jeden,“ řekl Renk, „a ty si zapamatuj, že schody nejsou pole. Na poli když upadneš, ležíš.“

Bran se zasmál, jako by to byl vtip. Renk ho zapsal a připsal si vedle jeho jména vlastní značku, kterou používal na kotvy, u kterých bude potřeba se ohlédnout.

Torhen přišel poslední a Mavra šla dva kroky za ním, což bylo výmluvnější než všechno, co mohla říct.

Rameno měl svázané přes prsa. Košili měl na pravé straně přehozenou přes obvaz a rukáv volný.

„Jdu,“ řekl.

„Do rána se to nespraví,“ řekla Mavra.

„Nespraví se to do zimy. Šla jsi čtyřikrát. Já jsem visel devět let.“ Torhen se podíval na řady na podlaze a spočítal je stejně jako Renk, protože nosič počítá totéž co vazač, jenom z druhé strany. „A vy jste málo lidí.“

Renk si to poslechl a nechal to být pravda. Deset rukou, z toho jedna svázaná. Kdyby Torhena škrtl, má osm, a na osm rukou se ten náklad z podlahy zvednout nedá.

Zapsal ho.

„Osmnáct,“ řekla Kesa od trámu. „Máme deset.“

„Osm se nabere cestou.“

„Čí?“

„Cizí,“ řekl Renk.

Kesa otevřela pusu a zase ji zavřela, protože na tohle se v Patce neodpovídalo. Nahoře někdo byl. Nikdo nevěděl kdo, každý věděl, že se s nimi bude muset mluvit, a nikdo z Patky nikdy nemluvil s nikým, kdo bydlí na věži.

Renk sundal ze skoby kapesní hodiny vazárny, natáhl je a zabalil je mezi klíny do plátna.

„Hodiny?“ řekla Kesa. „Nahoru?“

„Nahoru nejvíc.“

„K čemu?“

„Světlo se nepočítá od oka,“ řekl Renk. „Až budu říkat, že máme dvě hodiny, chci mít pravdu.“

Do půlnoci zbývala čtvrthodina, když byl náklad svázaný, a Renk vzal soupisku a šel s ní ke starostovi, protože seznam bez pečeti není seznam, ale přání.

Starosta byl vzhůru a měl to připravené na stole. Vosk, pečetidlo a soupisku, kterou Renk sám psal.

A na ní přišpendlený papír, který nepsal.

Byl to útržek, ne stránka. Trhaný nahoře i dole, popsaný jediným slovem, nepodepsaný. Renk ho zvedl proti svíčce, jak to dělávala ona.

Sepha.

„Kdo ji zapsal?“ zeptal se.

„Nikdo,“ řekl starosta. „To jméno spadlo.“

Renk položil útržek zpátky na stůl. Jmenované stránky se v Patce nezakládaly do archivu — chodily zapečetěné sem a otevíral je jen ten, koho se týkaly, nebo výprava, na kterou bylo jméno zapsané. Proto ho nikdo neviděl. Proto ho otevřeli dnes v noci.

„Kdy spadl?“

Starosta obrátil knihu a ukázal řádku s číslem bedny.

„Než začala chytat. Leží tu dýl, než u toho stojí.“

„Škrtni to.“

„Jméno z věže se neškrtá, Renku. To víš líp než já.“

Věděl to. Věděl taky, že se seznam za svítání čte nahlas a že se čte celý.

Vzal útržek a šel s ním do archivu.

Archiv byl pod věží, tři schody dolů, a byl to jediný pokoj v Patce, kde se netopilo — teplo dělá papíru horší věci než mráz. Stránky ležely v mělkých bednách podle měsíců, ve kterých spadly do sítě, a jinak nijak.

Sepha seděla u prostřední bedny a měla na klíně tu svou.

„Potřebuju poslední zápis o Žebru,“ řekl Renk.

„Poslední, nebo nejstarší?“

„Poslední.“

„To je totéž.“ Vstala a šla ke druhé řadě, aniž se dívala na popisky. „O Žebru je jich pět a všech pět je starých. Nikdo o něm nepíše, protože na něm nikdo není.“

„Někdo tam byl.“

„Někdo tam byl jednou.“

Vytáhla bednu, položila ji na zem a začala v ní brát papíry po jednom, palcem a ukazovákem, jako se berou ryby. Renk mezitím řekl to druhé, kvůli čemu přišel.

„Jsi na seznamu.“

Sepha se nezastavila. To ho na ní pokaždé překvapilo — nezastavovala se u toho, co je řečeno, zastavovala se u toho, co je napsáno.

„Kdo mě tam dal?“

„Nikdo. To jméno spadlo.“

Teď se zastavila.

Renk jí položil útržek na bednu. Sepha se na něj podívala jednou a krátce, jako se lidé dívají na vlastní tvář ve vodě.

„To je moje ruka,“ řekla.

„Já vím. Viděl jsem ji ráno.“

„A nesl jsi mi to až teď.“

„Protože jsem celý den vázal,“ řekl Renk, „a protože jsem doufal, že se to do půlnoci vysvětlí samo.“

„Nic se nikdy nevysvětlí samo. Jenom se to pak vysvětluje hůř.“

„Sepho, ta stránka je vyřízená,“ řekl. Slyšel, jak to zní, a řekl to znovu, protože to potřeboval slyšet i on. „V jedenáct spadl Torhen. V tvém kabátě. Máme to za sebou.“

„Hm,“ řekla Sepha.

Podala mu stránku o Žebru. Byla hnědá a měkká jako plátno a stálo na ní devět slov.

Na Žebro jsme uvázali devět lidí na jedno lano.

Renk to přečetl a chvíli počítal, protože devět lidí je osmnáct rukou, a najednou věděl, kdo tu poučku na trám vyryl a proč.

Pak otočil stránku ke svíčce.

„Kdy tahle spadla?“

„Před šedesáti lety,“ řekla Sepha. „Bedna třicet dva. Chytal ji můj děda.“

Renk položil útržek vedle té stránky a nemusel je srovnávat dlouho. Přítlak byl na obou stejný a nikde nezesílil, kulatá písmena zůstala na obou nahoře otevřená, jako by je nikdo nedopsal, a tahy končily na obou krátkým ocasem dolů. Renk uměl po letech poznat cizí uzel podle toho, kdo ho vázal, a nikdy se nespletl.

Tohle bylo totéž písmo.

„Sepho. Kolik ti je?“

„Devětadvacet.“

Renk se díval na dva papíry, mezi kterými leželo šedesát let, a na jednu ruku, která napsala oba.